• Veronika

Všemi smysly i nesmysly


Sepisuju si už asi týden drobné útržky článků. Začínám s nějakou brutální myšlenkou a doufám, že se dovedu k její krásný interpretaci a nějaký hluboký pravdě, hodnotě nebo poučení, ale pořád jsem v bodech, kdy sice něco popíšu, opíšu nebo shrnu, ale nepřijde mi to jako nějaký zázračný pisálkovství.


A zjišťuju, že to bych asi chtěla pořád umět a mít. Zázračný pisálkovství. Kouzelný ruce, který napíšou naprosto bezchybně všechno, co mám na srdci a co se mi honí hlavou. Což občas jde až děsivě lehko, ale teď zrovna to jde pomaleji.


Ale to nevadí. Zas by to asi byla nuda, nepropsávávat se celým procesem. Vždyť já ten proces miluju. A tím, že dělám tisíce odboček, tak se dozvídám spoustu věcí. Zjišťuju si informace, procházím rozhovory s různými lidmi, baví mě Show Jana Krause, ale ne kvůli lidem, co za ním chodí, ale kvůli němu, kvůli jeho otázkám a humoru. Baví mě poslouchat rozhovory (na DVTV, TedX apod.), kde povídají inspirativní lidi, který se vyvlíkli ze spárů společnosti a jsou úspěšný a žijou život.



A tak si tak pluju a píšu a kvůli porůzným okolnostem jsem měla týden bez práce (ne za trest) je to vlastně vítaná odměna. Najednou jsem zase v tom časoprostoru, že věci můžu dělat a nemusím nic. Což je boží životní chvíle a připadá mi, že jsem schopná udělat děsný práce a vymyslet strašnou spoustu věcí. A je jedno jestli je 7 ráno nebo 7 večer, můžu totiž dělat přesně to, co chci, a omezujou mě jenom moje vlastní limity a záleží jenom na mně, jak si to udělám, tak to mám.


Což může bejt trošku stresující. Může. Ale nemusí. A není. Ale o tom jsem nechtěla psát.


Já vlastně ale nevím, o čem jsem chtěla psát, prostě jsem začala a doufala jsem, že se (už zase) dovedu k nějakýmu smyslu. Nevadí. Asi ta hlavní myšlenka, kolem který to tady motám, je svoboda. Svoboda bytí, která je nesamozřejmá a možná neobvyklá, ale já doufám, že velkou část života prožiju přesně takhle. Jakože si budu moct ty svý křídla protahovat a lítat si a žít. Anebo jenom bejt v hnízdě s rodinou a velkou spoustou knih, a kde budu moct psát. Psát všechno. Psát všemi smysly klidně i nesmysly.



Jo a ještě bych se s vámi ráda podělila o mé dojmy z dnešní dvouhodinové procházky po lese, kam jsme s Kessinkou vytáhly lehce bručícího Vaška. Bylo 9 ráno, mlha se povalovala mezi stromy. Všude bylo ticho a oranžové lístky bříz se třpytily proti šedé obloze. Ač to bylo víc než pošmourné a peřinou volající, fakt mi to dodalo energii a bavilo mě to neuvěřitelně, courat si v nacucaným jehličí a říkám vám to pořád. Nenadávejte na počasí.

41 zobrazení