• Veronika

Srdceboly - Simona Monyová


Kniha o jednom hodně nepovedeném manželství. Vlastně o dvou nepovedených manželství jedné ženy. Knihu píše v ich formě čtyřiceti letá spisovatelka, která se po jednom nepovedeném manželství bláznivě zamiluje do o deset mladšího malíře. Malíř jménem Adam je vdovec a má tří letého syna. Naprosto okouzlujícím způsobem se mu podaří omámit onu spisovatelku a v prvním roce společného soužití se vezmou a ona se stane adoptivní matkou jeho syna. Syn se jmenuje Tobiáš a společně si vytvoří naprosto krásný vztah matka-syn.


Bohužel se jí nepodaří vytvořit si krásný vztah manželka-manžel. Je to jedna velká lež, podvod, domněnky, nevěra a všechny takový ty věci, který rozhodně nepatří do šťastného svazku manželského. Spisovatelka vydělává statisíce na svých knihách. Malířovi se daří prodat sem tam jeden obraz ročně ještě hlavně kvůli tomu, že je manželem slavné spisovatelky. Což by bylo asi trošku obtížný na každý chlapský ego, ale na Adamovo ego je to něco, co je absolutně nezvladatelné. Všemožně se snaží ukázat, že je lepší, než jeho žena a vůbec mu to nejde. A tak se zadlužuje. U špatných lidí, samozřejmě, u těch, kteří řeší své pohledávky násilím. A jeho manželka, která tak moc chce být milovaná, to za něj všechno platí.


A pořád platí a pořád doufá. Doufá, že se změní. Věří jeho slibům a euforickým náladám. Věří, že když bude přitažlivá, tak od ní nebude utíkat. Věří, že plastickým zvětšením prsou a kupováním erotického spodního prádla vyřeší manželovu nevěru. Že to bude všechno dobrý. Jednou.


Ale nebude. Ona to tak nějak tuší, ale oblbuje se, nechává se ponižovat a finančně ruinovat. A dopadne to rozvodem. Teda nejdřív to dopadne jejím zhroucením a týdnem v psychiatrické léčebně poté, co zjistí, že její manžel, který v rámci lži – bude to dobrý – pracuje jako učitel ve škole umění, ale začne si poměr se čtrnáctiletou studentkou a její otec mu rozbije hubu.


Na rady právníka si shromažďuje veškeré účtenky, je klidná a totálně připravená odejít se svým synem, kterého miluje. A taky, že jo. Teda já doufám, že jo, protože to končí tím, že mu říká, že se chce nechat rozvést. A on jí odpoví: Napiš o tom. A ona: taky, že už to udělala. A podává mu čerstvý výtisk její knihy jménem Od desíti k pěti, což je její autobiografické dílo.



Pocitově:

Nemám ráda český filmu typu: Pelíšky, Vratné lahve, Román pro ženy apod. Nemám ráda český knížky typu: Srdceboly. A po přečtení týhle knížky si tak dumám, proč je nemám ráda. Proč je vůbec má někdo rád? Když jsou cynický. Jsou syrový, jsou zlý a strašně pravdivý. Proto je asi nemám ráda. Mám mnohem radši fantasticky vykreslenej svět od Rowlingový, než nějaký Srdceboly. Vždyť přece každej by měl mít radši kouzla, než realitu? Realitu si každej žijeme, tak proč ještě koukat na reálný filmy a číst reálný knížky? Ale zas na jednu stranu to chápu.


Zkrátka a dobře, knížka je strašná. Je upřímná, pravdivá, smutná. Je o naivitě, o slibech a rozhodně ne o jejich plnění, je o žárlivosti, o zoufalství skoro padesátileté ženy, která se tak moc chce líbit manželovi, že si nechá plasticky hyzdit tělo (což on samozřejmě neoceňuje). O strachu, o probrečených večerech a falešných úsměvech ráno u snídaně – aby to dítě, nic nepoznalo. Ale děti to moc dobře cejtí a vědí a trpí. To je taková superschopnost všech dětí víte? Asi nevíte, když zůstáváte v manželstvích, kde se nemilujete (nemáte rádi, nesnášíte), ale jste spolu „kvůli dětem“. To je prosimvás ta nejhorší věc, kterou můžete dětem udělat.


Vidíte to? Prostě si ty Srdceboly přečtete a jste celý rozčarovaný. Bohužel ne tím stějným způsobem jako byste četli o kouzlech Harryho Pottera, ale proto, že čtete o realitě tak přímý a tak skutečný, že máte dokonce tendence s tím vším něco udělat. Anebo ne. Prostě se nad to povznesete, budete to ignorovat a v případě filmů se tomu zasmějete. Jak to maj tam v tý televizi blbý. Že by to jako mohlo bejt vlastně s tím vaším chlapem ještě horší. Vždyť vás „jenom“ podvádí, ještě by vás mohl mlátit, tak je to přece zatím v pohodě. Je mi normálně špatně.


A je mi jedno jestli si myslíte, že jsem mladá a naivní a že jako „takovej je život“. To teda není. A jestli tohle někdo říká, tak má asi moc smutnej život, když tohle všechno považuje za život. Jo a samozřejmě, že mně se nic takovýho nestane. Protože Vašek říkal, že až budu ta slavná spisovatelka já a budu vydělávat o moc víc než on a budu mu kupovat auta, že mu to vadit nebude a nebude mě podvádět. Takže vidíte, jak to mám zařízený už dopředu? (Poslední tři věty jsou ironie prosimvás!)

16 zobrazení