• Veronika

SLON, BLECHA, ŠTÍR..

Tento týden mám v plánu rozdat první verzi Příběhu Hodinky pro Beta – čtenáře (to je oficiální termín, to je vážná věc).


Zvládla jsem sepsat to do podoby, která je pro mě už teď naprosto nádherná. Má skvělý písmo, očíslované stránky a forma v jaký to dostanete, vůbec není moje zásluha, za to celé vytvoření obsahu a všechno to štelování vděčím Vaškovi. (Já a moje klidná povaha nejsme stavěný na zpracovávání souborů a jejich úpravu ve Wordu).


Můžu vám říct, že držet tu kupu papírů v ruce mě dělá neskutečně šťastnou. Ač to zní sebevíc materialisticky, sobecky nebo nepochopitelně. Držím v ruce důkaz toho, že jsem NĚCO zvládla. S pomocí, podporou, dobrým jídlem a vínem samozřejmě.


A teď mám radost ze všeho! Z práce, která mě čeká! Ze psaní. Z toho, že jsem 5 let po gymplu strávila třináct měsíců psaním, ale ne bakalářky, diplomky, seminárky ALE svý vlastní knížky! A to mě naučilo mnohem víc, než školní systém. Nežiju život jako většina mých spolužáků, vrstevníků nebo kamarádů. Chodím do práce (ráda, což je divný), před rokem a půl jsme se spakovali a odjeli na druhou stranu světa žít jinej život, což se nám ale vůbec nepovedlo, vrátili jsme se, buleli jsme a pokračovali dál. V teď. V to, že jsme na sebe pyšný, protože znova tvoříme, vymýšlíme, cestujeme (na dobu určitou a dalším cílem je Sicílie – v dubnu na týden).


Chápu, že tohle je emocema hodně přeplněnej článek, kterej se motá od jedný myšlenky k druhý bez ladu a skladu, ale mně to takhle lítá v hlavě a dnes nedokážu psát jinak, protože i já jsem emocema přeplněná. Jsem hrozně vděčná, trošku dojatá, mám chuť tancovat, zpívat, vařit, mluvit, psát.


Jo, a kdybyste se ptali, jak se mi daří bejt mamka slonice – tak dobře. Hodně papám a jsem roztomilá. Co se povahových vlastností týče, tak tam to trošku pokulhává. Vlastně jsem teď šťastná jako blecha, ale pořád jsem štírka, takže...

28 zobrazení