Sedmilhářky - Liane Moriarty

Na knížce Sedmilhářky je nejlepší její obal. Protože jak se tato knížka mohla dostat do edice světový bestseller, to opravdu nechápu. No ale nejdřív obsah, pak moje vyjádření.

Knížka se čte dobře, rychle, kapitolky jsou krátké. Příběh vypráví asi 10 různých lidí a hned od začátku víte, že se řeší vražda. Drobné útržky za každou kapitolou jsou výpovědi na policii a jinak to jsou vzpomínky a samozřejmě to všechno graduje a na posledních 30 stránkách je popsán onen osudný večer a jeho rozluštění.

Příběh se odehrává v Austrálii. V knížce jsou hlavními hrdinkami Jane, Madeline, Celeste a Bonnie. Všechno to jsou matky 5-6 letých dětí, které začínají společně chodit do jedné školky. Všechno se zdá ideální, školka je krásná a dětem se tam líbí. Hned první seznamovací den, ale osočí holčička chlapečka Ziggyho (syna Jane), že ji uhodil. Matky to vyhrotí do neuvěřitelných rozměrů. A i když Ziggy tvrdí, že to neudělal, nikdo mu nevěří. Jen jeho vlastní maminka Jane a její kamarádky Celeste a Madeline. Ostatní matky – Renata, Harper, nevimkdodál, dokonce sepisují proti Ziggymu petici a chtějí, aby byl ze školky vyloučen. Během toho se Jane hrabe ve svých vzpomínkách a utápí se v sebelítosti, protože Ziggy vzniknul ze sexu na jednu noc, navíc s mužem, který ji spíš znásilnil a ještě u toho zmlátil.

Madeline mezitím řeší své tři děti. Chloe, Freda a Abigail. Abigail je 14 let a rozhodne se jít bydlet ke svému biologickému otci a jeho nové ženě Bonnie. Také se rozhodne, že bude pomáhat Amnesty International a rozhodne se vytvořit webovou stránku, kde prodává svoje panenství, aby poukázala na sexuální zneužívání dětí.. Z toho Madeline šílí a hodně křičí a vzteká se a taky používá na všechno větu – to je kalamita.

Celeste je žena neuvěřitelně bohatého, přitažlivého developera. Žije doslova a do písmene ve zlaté klícce. Má všechno. A má dva syny – dvojčata. Maxe a Joshe. Jenže, ten úžasný manžel ji mlátí. Je to psychopat a přepínají se mu v hlavě dvě osobnosti. Kdykoliv totiž Celeste zmlátí, brečí pak nad ní, kupuje ji drahé šperky a ona je nenosí. Taky ji nikdy nemlátí do obličeje.

Knížka plyne a najednou jsem přečetla 350 stránek a pořád jsem čekala, co se teda stane. Jako takhle samozřejmě, že se něco stalo. Celeste vyhledala pomoc a tajně si zařizuje byt, do kterého jednou uteče. Jenže ona je tak chycená v té síti, že si pořád namlouvá, že si to vlastně zaslouží, že ji mlátí. Do toho se Jane konečně nechá ostříhat, Ziggyho přesvědčí, aby jí řekl, kdo teda děti ve škole šikanuje a ukáže se, že je to Max – Celestin syn. Syn toho násilníka. Jo a Madelinina dcera vypla své stránky o prodeji panenství, protože ji nějaký pán (ve skutečnosti Celeste) poslal sto tisíc dolarů pro Amnesty International.

A už nastal onen osudný večer. Byl to večírek pro rodiče školkových dětí. Hodně se tam pilo. A stala se tam ta vyšetřovaná vražda. Na balkoně stála Jane, Celeste se svým tyranským manželem, Madeline se svým manželem a Bonnie s Nathanem (Madelinin bývalý manžel s jeho novou ženou u kterých bydlí Abigail a Madeline serou). No a tahle partička tam sedí na barových stoličkách u balkonu. Jane poprvé uvidí Celestinina manžela. A zjistí, že je to ten stejný chlap, který ji znásilnil, zmlátil a ona s ním má syna. A zároveň je to Celestin manžel. Jane to samozřejmě řekne. On jí řekne, že to pro něj nic neznamenalo. Celeste nevěřícně kouká a snaží se něco říct, což ho naštve a tak ji praští – přede všemi. Což nejvíc ze všech naštve Bonnie a ta ho strčí z balkonu a on se zabije. Strčila ho proto, že ji popadl amok, protože její táta mlátil její mámu.

Nejdřív chtějí všichni zapírat a tvrdit, že se nic nestalo. Nakonec se Bonnie přizná, ale do vězení nejde. Dostala za trest 200 hodin prospěšných prací. Abigail se nastěhuje zpátky k mámě Madeline. Celeste se odstěhuje a přednáší před týranými ženami… A to je všechno.

...

Víte co, ta knížka není o hezkých věcech. Je o šikaně, domácím násilí, rozvodech a protestujících puberťácích. O traumatech, které vyústí ve vraždu. Ale přijde mi to celý hrozně plochý. Takovýhle témata a tolik vážných témat v jedné knize. A přitom se zároveň dokola řeší stejnou měrou, jestli Jane žvýká žvýkačky nebo nosí utáhnutý culík, všechno je prostě kalamita. Zároveň se řeší nevěra chůvy a manžela, taky krize, že je Madeline už 40 let. A přitom prostě nic. Tak nějak se to vás nedotkne. I když se spisovatelka snažila zasadit to do „normálních“ životů „obyčejných“ lidí. Jako, že byste to mohli bejt i vy, ale prostě je to celý takový přitažený za pačesy. Já chápu, že lidi lžou. Že přiznat domácí násilí je těžké a když někdo obviňuje vaše dítě, že někoho šikanuje, necítíte se dobře. Ale dalo by se to napsat asi tak stokrát líp.

Já nevím, jestli je to tím, že jsem měla týdenní knižní kocovinu a Sedmilhářky jsou první knihou, kterou jsem četla, ale rozhodně, mi moc nepomohla. Mně nevadí nenáročné knížky. Knížky u kterých se zasměju, nemusím moc přemýšlet, odpočnu si. Ale ani to se u týhletý knížky moc nedá. Já jsem pořád čekala, kdy se něco stane. A nedočkala jsem se. Nechci zlehčovat vážné situace o kterých kniha občas je, ale já věřím tomu, že by to šlo napsat líp. Víc od srdce. A jde psát o věcech od srdce, i když jste je nezažili. A nemusí to být ideální, jak se zdá, ALE. Celý to má prostě velký ALE za kterým mi chybí něco víc.

Asi nejsem ani správná cílová skupina. Asi jsou cílová skupina matky 35 plus s dětmi, které mají problémy a budou souhlasně pokyvovat hlavou, nad těmi trápeními, které tam hlavní hrdinky zažívají. Ale znova se divím tý zlatý nálepce na obalu, těm úspěchům, který tahle knížka shrábla. I když možná ji četli a hodnotili ty samý lidi, co čtou 50 odstínů šedi, černi, hnědi, nevimčeho. Pak ano, pak je tohle možná pro ně náročná literatura.

A upřímně nebylo to tak hrozný, jak píšu, jen mě to prostě docela zklamalo, ale taky jsem se u toho i zasmála, nenudila jsem se a třeba si tu knížku přečtu v úplně jiný fázi života, než jsem teď a budu z ní nadšená (pochybuju). Hodně velké plus dávám za hlášku: To je kalamita. Hrozně se mi líbí a budu ji používat.