• Veronika

(Pod)vědomá inspirace


Podvědomá a vědomá inspirace?


Přemýšlím o tom mým psaní čím dál víc a pokaždý jinak. Myslím na obsah příběhu a postavy, které jsem vytvořila, a které opravdu z celého srdce miluju a obdivuju, jak ten život (ne)zvládají. A při tom přemýšlení přemýšlím nad tím, jak to? To, že najednou to psaní prostě jde? Kde se to bere? A myslím, že jsem našla odpověď: VŠUDE.


Čtu knížky, koukám na seriály, poslouchám písničky a mluvím s lidmi. A je strašně zajímavý a trošku strašidelný, že dojmy z těch všech interakcí se ve mně ukládají, já je vnímám a pocity, který z toho mám, pak popisuju skrz příběh lidí v mým Příběhu. Chápeš to? Funguje to tak?


Knížek jsem přečetla hodně desítek a občas jsem četla ty stejný pořád dokola a brečela jsem u nich, smála se a to, co mi knížky předaly, já ve své interpretaci předávám dál. Hodně podvědomě, ale určitě jo. Předávám tam taky kusy sebe. A kusy lidí, které kolem sebe mám. Postavám v knížce půjčuju vlastnosti mých nejbližších a miluju vytváření charakterů. Jak se dají smíchat ideální vlastnosti a otravné zvyky, které se nakonec stanou tím, co daného člověka definuje a proč ho mít nebo nemít rád. Je to boží půjčovat si z lidí kolem mě názory a znalosti a vybavit tím své postavy. Je to naprosto úžasnej pocit - to psaní.



Ten pocit, když vám příběh plyne přes prsty, je navíc strašně návykový. Je to zvláštní, protože když píšu, tak sice vím, že obvykle sedím na žlutým gauči v místnosti, kde spokojeně spí Kess a Vašek pracuje na počítači, voní tu kafe, hrajou písničky a před sebou mám notebook a kolem stovku papírů, sešity a tužky. Ale v hlavě jsem strašně daleko, neslyším, vidím jen ten příběh před očima a u toho ho píšu a jsem sama napnutá, jak to dopadne. A většinou napíšu kolem 3000 slov za hodinu a pak na to koukám, a i když je tam tisíc překlepů a spousta chyb, tak o to vlastně nejde, že ne? Jde o to, že konečně zjistím, co se v příběhu děje dál, že trávím čas s hrdiny mý knížky a strašně mě to baví. Je to jiný a nejsem si jistá, jestli to je vůbec pochopitelný, jen jsem chtěla ten pocit odplutí a štěstí a radosti z tvoření popsat. Tak nějak mám potřebu popisovat pocity.


A co se týče další inspirace ať už vědomý nebo ne, tak rozhodně seriál This is us, doporučuju všem milionkrát a stále. Dále vědomě čerpám a chci čerpat z obrázků a fotek na pinterestu například. V nich se rochním třeba hodinu, skládám si koláže z emocí zachycených foťákem a to, co načerpám, pak popíšu. Můžete se na ty moje obrázkový koláže mrknout tady.


Další z věcí, která mě začíná opravdu bavit je moderní poezie od umělce jménem Atticus. Mám jeho knížku – The dark between stars a je naprosto skvělá. Je to víceméně celé o lásce a koukejte na to a (možná) pochopíte sami:



A pak taky příroda a procházky lesem. Město a lidi v něm, šrumec a výrazy všeho a všech. Pohyby lidí, světa a hvězd, tý inspirace je strašně moc a je fakt všude! A taky štěstí, když máš s kým sdílet smysl života. A když děláš, co tě baví, protože je to tvůj život, tak to je boží pocit. Uvědomování si šťastnejch okamžiků je sice jiný téma, ale pořád to k tomu částěčně patří. Tak o tom (možná) jindy.

13 zobrazení