• Veronika

MALLORKA - POCITOVĚ

Aktualizace: 26. led 2019

Milá Mallorko,


Z celého srdce se ti upřímně omlouvám, že jsem o tobě mluvila jako o ošklivým místě, kde není nic, jen pláže plný lidí. Natřela jsi mi to. Je tu totiž všechno! Slunce, vysoké hory, divoký rozmarýn, stromy obalené citrony a pomeranči, modrý nebe, lidé štěbetající rychlou španělštinou, městečka plná potulných koček a kvetoucích ibišků, výhledy, prázdné pláže, místa a momenty, které mi normálně vhánějí slzy do očí. Jo a taky jsou tu cyklisti a slovo cyklistika tady získává úplně jinej rozměr a jsem si dost jistá, že bych jim nestačila ani na elektrokole.


Líbí se nám tady mnohem víc, než jsme čekali. Líbí se nám tady kvůli pocitům a náladě, kterou to tady v nás vyvolává – štěstí. Štěstí z toho, že svítí sluníčko, že můžeme jet, kam chceme a kdy chceme nebo taky, že nemusíme nikam a můžeme se jenom válet a přepínat televizi, kde je 83 španělských programů. Líbí se nám svoboda a přítomnost. Pohoda, vděčnost, láska, lenost, chutě a obrovská pokora k tý kráse všude kolem….



Mallorka byla moje první dovolená, kde jsem měla mozek ve stavu blátíčko. A to vám bylo tak super! Já jsem dokonce myslela občas na nic! Bylo tam prostě tady a teď. A občas ani to ne. Zapomínali jsme zamykat auto, zapomínala jsem bundu ve skříni.


Ve volných chvílích jsme prostě jenom byli. Neřešili jsme vůbec nic, nebavili jsme se o tom, co nás všechno čeká, až se vrátíme, prostě jsme jeli dvě hodiny v autě a pořád dokola nadšeně vykřikovali – „hele citróny! Hele pomeranče! Šmarja to snad není možný, koukej, mandarinky!“ A celí nadšení jsme se zubili na stovky stromů, které byly obalené právě těmito citrusy. Sledovali jsme racky na pobřeží, obdivovali jsme divoké rozmarýny v horách, dokonce jsem si pohladila i kolemjdoucí kočku, která byla děsně přítulná (a čistá), pili jsme víno a spali skoro 12 hodin denně.


Tenhle stav bytí pro danej okamžik byl fakt krásnej. Skoro nic jsme neplánovali, řešili jsme jenom, kde se najíme. A to byl občas fakt oříšek, protože v lednu je většina restaurací na Mallorce prostě zavřená. Na googlu sice píšou otevřeno, ale nevěřte tomu, hladoví jsme se doštrachali k nejedněm zamřížovaným dveřím. Ale všude tam, kde jsme s překvapením zjistili, že mají otevřeno, jsme se najedli luxusně.


Tohle byla zároveň nevýhoda i obrovská výhoda návštěvy Mallorky v lednu. Protože bylo všude hrozně málo lidí. Na skoro všech atraktivních místech jsme byli sami. Všechny pláže, v létě narvané k prasknutí byly prázdné! A i když jsme na ty krásy koukali v mikinách a ne v tílkách, stálo nám to, introvertním duším, za to. Za to ticho. Bez lidí. Užívali jsme si to plnými doušky a dýchali jsme fakt zhluboka ten krásný mořský vzduch.


Na Mallorce jsme se ani jeden nedohrabali k žádnýmu velkýmu prozření, nepřišla jsem na to, co bude perfektní efekt pro konec mý knížky, nepřišla jsem na to, co koupím všem lidem letos k narozeninám a k Vánocům. Já jsem teda ani nevěděla, co je za den, kolik je hodin a jestli budu večeřet nebo ne.


Tak vzhledem k tomu, že jsem pořád ještě opilá celým tím úžasným týdnem a předstírám, že mráz za okny se mě ale vůbec netýká, tak jsem sepsala pocity. Až proberu fotky a odhodlám se, tak přidám článek – Mallorka cestovatelsky. Teď je to Mallorka – pocitově. A to je taky důležitý.

32 zobrazení