• Veronika

Je to jako jet na kole...

Aktualizace: 28. čvc 2019

Vydat knížku (doplň si svůj cíl) je jako jet na kole na Zvičinu (na Černou horu, na Sněžku, na Kilimandžáro - prostě si přidej jméno kopce, kterej je pro tebe už jako fakt výzva - mně nech Zvičinu). Vyjedeš hezky z domu, v zádech máš vítr, slunce svítí, cyklostezka prázdná, růžový brejle pěkně nasazený a helmu na řidítkách. Jedeš, směješ se a máváš na kolemjdoucí. Prvních pár kiláčků supr, sice na tebe nikdo moc nemává nazpátek, ale ok, šlapeš si dál. Před tebou trčí kopec, cyklostezka se mění v polní kamínkovou cestu, nasazuješ helmu.


Trošku tě začínají pálit lejtka a napil by ses. Pití sis zapomněl a v přehazovačce ti začíná podezřele škrundat. Ignoruješ to a dýcháš. Je ti vedro, protože slunce fakt peče, vítr se začíná otáčet a vůbec ti nepomáhá, polní cesta se mění na lesní. Kořeny tě zpomalujou, vyhejbáš se větvím, aby ti nedaly po držce, občas to nevyjde a nějaká ti dá. Kape ti pot do očí, brejle jsi někde ztratil a přehazovačka zní čím dál víc zlověstně, ale ty jedeš, bolí tě nohy až na záda a pomalu, děsně pomalu, se suneš kupředu. Vůbec nevíš, jak to dopadne. Jestli si natlučeš hubu těsně před vrcholem, jestli ti někdo vrazí klacek do kola, jestli zkolabuješ.


A teď se můžou stát dvě věci.


První věc, ta jednodušší, slezeš uprostřed lesa z kopce, do kola kopneš, brečíš, že je vesmír proti tobě, protože ti nepřál, abys cestu zdolal. Kolem švihneš o strom, otočíš se a jdeš pěšky domů. Na kolo už v životě nenasedneš.


Druhá věc, ta složitější, neslezeš z kola. Jedeš dál, šlapeš, funíš. Občas potkáš na cestě lidi, kteří čekají s pitím, ručníkem, ionťákem, transparentem, postrkují tě do zad, pomůžou ti opravit přehazovačku. A najednou seš, unavenej jako blázen, u vrcholku.


Zatím nevím, jak tenhle příběh skončí. Takže pokračování příště.

Kopcům zdar! Potkáme se tam.


26 zobrazení