• Veronika

Je to i můj život - Jodi Picoultová


Příběh vypráví několik hlavních hrdinů v několika časových liniích, které se nezmateně proplétají a vytváří příběh. Matka Sara a otec Brian mají dvě děti – kluka Jesseho a holčičku Kate. Jsou naprosto spokojená, šťastná rodinka. Ale pouze do Kateiných 2 let, kdy jí diagnostikují agresivní formu leukémie. Svět se pro celou rodinu otočí vzhůru nohama, nastává chemoterapie a nekonečné dohadování – co teď?


Kate chemoterapie na chvíli zabere, ale potřebuje dárce bílých krvinek, kostní dřeně atd. Perfektním dárcem by mohl být její starší, v té době 5 letý bratr Jesse, jenže s ním se neshoduje. Doktor mezi řečí zmíní, že budoucí dítě, by mohlo být perfektním dárcem pro Kate.


A tím se zrodí myšlenka a díky té myšlence se zrodí Anna. Perfektní embryo. Dokonale se shodující s Kate. První, co Anna daruje Kate je její pupečníková krev. Kate se dostává do remise. Anna vyrůstá jako relativně šťastné dítě, než jí v 5 letech znovu berou krev, aby ji mohli darovat Kate. Jako většina malých dětí, ani Anně se nelíbí, když do ní bodají jehlami. V dalších letech musí darovat Kate kostní dřeň. Berou jí dřeň z pánevní kosti a musí kvůli tomu do celkové anestezie a i poté trpí velkými bolestmi.


Kate dávali původně pár měsíců života. Teď jí je 16 let a Anně 13 let. Po Anně chtějí, aby darovala Kate ledvinu, protože jí selhávají. A Anna řekne, že ne. Najme si právníka a zažaluje své rodiče. Přeje si rozhodovat o svém těle sama. A vlastně v tuhle chvíli začíná kniha. Že si Anna najímá právníka Campbella Alexandra. Všechna ta minulost se odhaluje v průběhu knihy. A všimli jste si, že se tak nějak zapomíná na jejich bratra Jesseho? Zapomíná. Protože na něj není čas, a protože, když pije a bere drogy a krade auta, tak je to ještě dobrý, pořád to nejsou ty starosti, jako mají o Kate.


Rozjíždí se soudní spor. Anně je přidělen opatrovník ad litem – tedy osoba, která na ní má dohlížet a pozorovat ji, než nadejde soud. Taky má hlídat, aby nedocházelo k nějakému ovlivňování ze strany Anniny matky, která je zároveň obžalovanou osobou.


Anna je třináctiletá dívka, která chce rozhodovat sama o svém těle. Chce možnosti. Chce budoucnost, ale zároveň miluje svou sestru Kate. Právník Campbell se několikrát sejde s Annou a celý případ dělá zadarmo – možná kvůli publicitě, protože o tento případ je velký zájem médií. Než se Anna narodila, byli její rodiče několikrát napadáni, že si vytvářejí perfektní dítě, argumentovali to tím, že ale oni nechtějí, aby mělo modré oči nebo měřilo metr osmdesát, oni „jenom“ potřebují genetickou shodu. A teď to dítě žaluje své rodiče. Nakonec se ukáže, že to Anna nedělá vůbec kvůli sobě a kvůli svému tělu.


Nakonec v soudní síni přizná, že to dělá na prosbu Kate. Kate už nechce další operace, nechce, aby kvůli ní trpěl někdo další, protože je smířená s tím, že umře. Darování ledviny není stoprocentní záchrana. Anna se přizná a Kate to potvrdí svou výpovědí soudci. Rozsudek padne. Anna si může rozhodovat o svém těle sama, a pokud nebude z nějakého důvodu moct, do jejich 18 let za ní může rozhodovat právník Campbell. I když nikdo není vítěz, je Anna šťastná alespoň tak, že si vyříkala spoustu věcí s rodiči a dokonce se jim podaří i svým způsobem umoudřit Jesseho.


Rodiče odjíždějí za Kate do nemocnice a Annu tam má přivést její právník Campbell, s kterým navázala přátelský vztah. Když jedou za Kate do nemocnice, tak prší. A do auta v kterém jede i Anna narazí kamion. Brianovi (Katin a Anin otec) se rozezvoní v nemocnici mobil a volají ho k autonehodě – je to hasič. Když přijede na místo činu a začne vyprošťovat zraněné, uvidí, že tam v bezvědomí leží Anna.


Vytáhne ji z auta, začne resuscitovat, převezou ji do nemocnice, dávají jí elektrošoky. Anna i přes veškerou snahu umírá. Jediné, co může, je darovat orgány. O čemž nesmějí rozhodnout její rodiče. Schválí to Campbell. Anna nakonec daruje ledvinu své sestře Kate. Daruje se celá pro další nemocné lidi. Kate se díky ledvině dostane do remise a je v něm do své dospělosti, kdy knížka končí.



A pocitově?


Cítíte pocity všech postav. Soucítíte s matkou na smrt nemocného dítěte, bojujete s Annou za její právo, litujete Kate, protože je nemocná, zároveň odsuzujete matku, že vychovává Annu pouze jako dárce orgánů a taky trošku máte vztek na Annu, že je tak sobecká a nechá umřít svoji sestru. Rozčilujete se s Campbellem nad nestálými myšlenkovými pochody třináctileté holky, nevíte komu fandit u soudu, protože to není o vítězství. Protože morálka je důležitější než etika a láska je důležitější než zákon. (Poslední věta, je věta Jodi, ne moje).


A tak se spolu s nimi topíte ve vzpomínkách, v představách, v očekáváních a víte, že ať to dopadne, jak chce. Stejně se nebudete radovat.


Nehoda se stala na posledních 5 stránkách knihy. Nechápala jsem to. Myslela jsem si, že to je nějaká jiná, divná verze budoucnosti, že to nemůže takhle přece dopadnout. Četla jsem to znova, jestli jsem správně pochopila, že se to nikomu nezdá, že to fakt takhle končí. A na poslední stránky jsem přes slzy neviděla. A pak jsem bulela, protože mi je líto všech těch nemocných dětí a lidí a je mi líto zdravých lidí, kterým onemocní někdo blízký, ale nejde jim nijak pomoct. A bulela jsem, protože jsem to přečetla hrozně rychle a bylo mi to celý líto.


No takže asi tak. Ta knížka vás rozebere. A už zase si řeknete, že se na nějaký nadávání kvůli úklidu, kvůli práci, kvůli kravinám můžete vykašlat. Protože není v životě nic křehčího a důležitějšího, než zdraví. A je smutné, jak málo si ho uvědomujeme. Jak na něj vzpomínáme, když máme chřipku nebo zlomenou nohu, jak nám tenkrát bylo fajn, když nám nic nebylo. Jenže to jsme neměli čas se nad tím zamyslet. A i kdyby to měla bejt jen chvilička, myslete na ty schránky, v kterých žijete (těla, ne domy!) a poděkujte jim, poděkujte si a dejte si ten čokoládovej dort, protože proč ne? A nevztekejte se kvůli zbytečnostem, který nemůžete ovlivnit (politika, počasí, doplň si sám.. ). A myslete na to častěji než jednou za nevim kdy. Není to samozřejmost.


Zároveň vám musím říct, že knížka je napsaná nádherně. Ty věty, ta slova, která do sebe tak zapadají. Úderně krátké věty, které občas řeknou víc, než celý odstavec vypsaných pocitů. Ta slovní spojení a ta češtinská košatost – klobouk dolů i překladatelce. A už zase zjišťuju, že Jodi Picoultová je prostě paní spisovatelka a už zase se podivuju nad tím, jaký braky a bláboly lidi čtou a oslavujou, když prostě existuje takováhle knížka. Líbí se mi na celém konceptu knihy ta nezamotanost děje, i když skáče z postavy na postavu v různém časovém období. Má to prostě celé smysl a dovede vás to přesně tam, kam autorka chtěla. K zamyšlení. K uvědomování si. K vděčnosti, pokoře a lásce.

42 zobrazení1 komentář