• Veronika

A TAK JSME SE VZALI...

Myslím si, že když se dva lidé milují a rozhodnou se vzít, stane se ve většině případů jejich životní milníkem Svatba. "Den D". Někdo stráví přípravami i několik let. Svatby mohou být vskutku grandiózní. Drahé. V některých figuruje i drobná drůbež. A svíčková. A tradice. A taky posadit tyhle příbuzný dál od těhlech, protože by mohl být konflikt.

Byla jsem na pár nádherných svatbách, byla jsem družičkou na krásné svatbě nejlepších kamarádů, užila jsem si to maximálně, ale věděla jsem, že sama nic takového nechci. Nevidím smysl v symbolech, které jsou tradiční, a nechápu význam toho dne v dnešní době.

S Vaškem si myslíme, že láska, život nebo manželství není o „Dni D“ „o Nejdůležitejším dni v životě,“ kdy je veškerá láska a štěstí koncentrované do onoho dne, ale je to o tom dávat lásku a štěstí každý den.

Takže jsme to udělali jinak. Vašek mě požádal o ruku 1. dubna (a nebyl to apríl). A 26. dubna jsme se vzali (a nejsem těhotná). V den, kdy jsme spolu 6 let a 4 měsíce, takže čísla nám přejí.


Cestu na Sicílii jsme měli naplánovanou dýl než svatbu a já jsem tam hledala krásný a ideální místo, kde si řekneme „svatební“ sliby a věty, které se říkají před oltářem. Hledala jsem celý týden a samozřejmě jsem nenašla (tak to prostě bývá, když člověk hledá dokonalost). Až jsme poslední odpoledne leželi v posteli a já už strašně moc chtěla říct všechny svoje poeticky připravený věty plný lásky a velkejch slov. A podívala jsem se do očí klukovi, kterýho moc miluju, a najednou se mi všechna ta slova zadrhla v krku, tekly mi slzy a během toho, co jsem vykoktávala pár vět, jsem si uvědomila moc věcí. Že opravdu nejde o ideální místo, ideální účes, šaty a všechny serepetičky vyladěné k dokonalosti, nejde o 100 lidí, které se na svatby zvou, a vlastně nejde zas až tak o ta slova. Jde o něco jiného.

A to něco jiného je pocit, kterej jsem se snažila mockrát popsat, a zatím se mi to moc nepovedlo, ale nejlíp mi na něj pasují slova jako: domov, loajalita, láska, podpora a kouzlo. Však já to jednou zvládnu popsat, mám totiž inspiraci dennodenně před očima.

A jak budu na náš svatební den vzpomínat?

Jako na den, kdy jsem si vzala nejlepšího kamaráda a společně jsme se upsali k oficiální společné cestě životem se stejným týmovým příjmením.

V den „svatby“ jsme se společně nasnídali v pyžamech na terase, a pak se během dvaceti minut nachystali a k tomu nám hráli Chinaski a jejich Tamaryšek, protože to je srdcovka.

Měla jsem na nohou bílý kecky s plameňákem, duhou a palmou. A šaty po kolena s kapsama, který jsem vybrala za 6 minut, protože nemám ráda zdlouhavý nakupování a vybírání hadrů (v Orsay ženy). Vašek se mnou oblečením neladil, vzal si modrou košili a světlé kalhoty (nikomu to nevadilo).

Jako kytičku jsem měla růžový a bílý srdíčka ze skalky před domem – a teď mi dovolte naprosto sobecky-nevěstovskou větu – hezčí kytku žádná nevěsta ještě neměla!

Za svědkyni jsme měli moji ségru Markétku, protože je naše nejlepší kamarádka a životní parťák.


Místo prstýnků jsme si vyměnili hodinky. Hodinky, jako symbol času, který nám začíná se společným příjmením. Hodinky jako Příběh Hodinky, kterej společně tvoříme. Hodinky jako naprosto dokonalej příběhovej symbol.

A odpoledne jsme strávili s láskou, smíchem, dortem, Kessinkou a 5 lidmi, kterým jsme vděční nejvíc na světě. Bylo to klidné, veselé, taky trochu tajné a naše.

Vzala jsem si za manžela kluka, kterej mě podporuje jak ve velkejch životních věcech a dodává mi odvahu, když mám pocit, že mě strach sežere, tak i v malejch kravinách, který vytuní do ještě kravštějších rozměrů. Vzala jsem si kluka, kterej mi kupuje knížky, výborně vaří, směje se mi i na mě a brouká mi do vlasů. Všechny ty neobyčejně obyčejný věci, co nejsou věci.


...

S láskou Veronika Jonešová

366 zobrazení