• Veronika

451° Fahrenheita - Ray Bradbury

(Pozor obsahuje hlavní zápletku a její rozluštění). Jako vždy nejdřív obsah, potom můj názor a pocity.


451° Fahrenheita – teplota při níž se vznítí papír a hoří.


Hlavní hrdina knížky je Guy Montag, který žije se svou manželkou Mildred v moderní vile a povoláním je požárník. Ale žije v době, kdy požárníci nehasí požáry. Naopak. Požárníci zakládají požáry. Mají speciální plamenomety a taky mechanického Ohaře (technologie -něco mezi psem a vosou se smrtelně jedovatým žihadlem). A pálí domy, v kterých se vyskytují knihy. Protože chrání štěstí celé společnosti, protože nikdo už nepotřebuje knihy, filozofii, etiku nebo sociologii. A hlavně nikdo nepotřebuje přemýšlet. Všichni jsou přece šťastní, protože v domech místo zdí mají telestěny a z nich na ně mluví jejich „rodinka“ a s ní se smějí a tlachají a žvaní naprosto o ničem. Ve dne v noci hluk, reklamy a hloupé seriály hlavně aby byl člověk těch všech hovadin plný a hlavně nezačal sám přemýšlet.


Jenže jednoho dne jde Montag z práce a potká asi 17letou dívku. Dají se do řeči a dívka se ho ptá, jestli je šťastný? Kdy se naposledy koukal na oblohu a na Měsíc? A jestli ví, jak voní podzimní listí? Povídá mu o době, kdysi dávné, kdy lidi měli doma knihy a mohli číst příběhy a nikdo je za to nezavřel. Úplně dřív si lidi i povídali, scházeli se a mluvili spolu. To bylo ale už hodně dávno. Dnes to tak nefunguje.


A doprovází ho na cestě z práce a do práce po dobu asi tak dvou týdnů. Montag si na ni zvykne, i když ho nejdřív hrozně rozčiluje, zvykne si i na její otázky. A taky v něm ty otázky začnou hlodat.


Bod zlomu pro něj nastane ve chvíli, kdy jedou zakládat další požár. Mají zapálit dům, kde si nějaká bláznivá stařena shromažďovala spoustu a spoustu knih. Dojedou na místo, ale ona ta žena je pořád v domě. A brání své knihy. To je pro Montaga nepříjemné, protože nikdy nelikvidují dům i s lidmi, nejsou přece zvířata, likvidují pouze věci a ne lidi. Jenže ta žena si nedá říct a nakonec, když už všechno polejí petrolejem a Montag ji přemlouvá, ať jde s nimi pryč, škrtne ta žena sama zápalkou.


Montaga to úplně odrovnalo. Nebyl schopný jít do práce, nebyl schopný nic dělat. Protože měl strašlivé tajemství. On si odtamtud odnesl knihu. Vůbec neví, proč to udělal, ale když viděl, jak ta žena brání svým životem knihy, řekl si, že to opravdu musí být magické předměty a zajímá ho, co je uvnitř.


Doma leží v posteli a začíná ze všeho šílet. Zjišťuje, že jeho žena je naprosto cizí, prázdný člověk a že ji vlastně vůbec nemá rád. Ona taky nemá ráda jeho, ona je spokojená se svými telestěnami a s jejich vtipným, jednoduchým programem. Vzhledem k tomu, že Montag nedorazil do práce, stavil se za ním jeho vedoucí Beatty, který nějakým záhadným způsobem přišel na to, že má Montag doma knihu. Snažil se ho přemluvit, vyděsit a přivést k rozumu, ale přímo nepřiznal, že o jeho knize ví.


Jenže Montag má těch knih doma víc. Má asi tak dvacet knih, které občas při pálení domů ukradl. A teď vzpomínal na jednoho starého pána, kterého potkal asi před rokem v parku a se kterým si povídal (což byla neobvyklá věc) a navíc mu ten pán přednesl báseň (ještě neobvyklejší a navíc zakázané) a ten mu na sebe dal adresu. Montag za ním teď vyráží poté, co doma ztropí scénu před manželkou a jejími kamarádkami, čte jim z knih a nutí je chápat smysl.


Starý pán se jmenuje Faber a s Montagem se domluví na tom, že společně povedou tichý odboj a první plán je, že Montag se vrátí normálně do práce, aby nevzbudil podezření. I když to v Montagovi vře, jde ten večer na požární stanici. Uprostřed noci se rozezní alarm a jako vždycky vyrážejí do požární akce. Jenže tentokrát zaparkují u Montagova domu. Jeho manželka ho udala. Takže Montag je přinucen spálit celý svůj dům. Celý svůj majetek a necítí nic, než vztek a nespravedlnost.


Kapitán se po zásahu pokusí Montaga zatknout. Jenže Montag ho zabije plamenometem. Zabije i Ohaře a zraní další dva požárníky a dává se na útěk. Rychle se vrací ještě za Faberem a domluví se, že se sejdou v jiném městě. Ještě když je u Fabera, vidí, jak telestěny ve všech domácnostech promítají jeho jméno, jako jméno vraha a uprchlíka a nasadili na něj vrtulníky a dalšího Ohaře a všechny domácnosti můžou živě sledovat, jak bude chycen zrádce v přímém přenosu. Montag utíká a nakonec se mu podaří utéct k řece a zachrání se skokem do ní. Nechá se unášet proudem daleko do přírody za město. Zachránil se. Je volný.


Z řeky vystoupí až několik kilometrů za městem a pořád nevěří tomu, že ho už nikdo nesleduje. Utíká ale dál po nepoužívaných železničních kolejích a narazí na skupinku pěti starých mužů, kteří ho jako uprchlíka přijmou mezi sebe. A na malé přenosné televizi sledují, že média pořád ještě pořádají hon na Montaga, že ho ve městě stále hledají, i když vědí, že už ho nenajdou, ale pro hloupé diváky to přece musí zakončit pořádně. Akčně. Takže nakonec Ohař zabije náhodného kolemjdoucího, kterému neukážou obličej, ale tvrdí, že chytili zrádce Montaga.


A Montag je oficiálně po smrti a tím pádem je volný. Cestuje s muži dál a mluví o knihách. Všichni ti muži jsou knihy. Každý si pamatuje nějakou knihu, protože není bezpečné nosit je s sebou, naučili se je a nosí je v hlavě a až přijde správný čas, tak je sepíšou. Po celé zemi mají skrytou organizaci a většinou jsou to staří profesoři a vědci, kteří byli vyhnáni ze společnosti. Montag cestuje s nimi a sám je jedna z knih, kterou si stačil přečíst a zapamatoval si ji.



Pocitově?


Ta knížka je skvělá. A je zase dalším z důkazů proč by neměl člověk odsuzovat knížky jenom proto, že je viděl v seznamu povinný četby ve škole. A ještě navíc je superskvělý, že jsem tuhle knížku splašila z antikvariátu za 35,- sice teď vyšla její nová verze za 250,- ale já mám radost snad ještě větší z tohohle vydání z roku 1970. Vždyť ta knížka je pořád stejná i ty písmenka v ní. A na tom obalu až tak nezáleží. Ale i tak to není žádná zničená slizká verze, vůbec ne, je to na pohled stará knížka, ale jinak je naprosto v zachovalém stavu. A má tím pádem i svý kouzlo.


Teď k příběhu samotnému. Nikdy bych nechtěla zažít dobu, v jaké tam lidé žili. V té příšerně přemodernizované době, kdy si jsou i dva vedle sebe žijící lidi – manželé – cizí. Kdy od rána do noci v hlavě hučí reklamy, zprávy, novinky a vtipné seriály a člověk nepřemýšlí, protože nemusí. Protože má v hlavě vtlučeno, že nepřemýšlení = štěstí.


Líbí se mi konečné poselství, kdy jednotliví lidé jsou jako živé knihy. Každý nosí v hlavě jednu, dvě knížky a je nenapadnutelný systémem, protože žádné knihy v rukou nemá. Ale má je v hlavě. Taky se mi líbí, že i když je knížka psaná v roce 1953 tak jak moc spisovatel viděl moderní dobu a jak krásně tu dobu popsal a vystihl. A konečná mediální honba za senzací, která i když nevyšla, tak média nepřiznala, tak to je tak pravdivý. Tak strašně pravdivý všechno.


Nejvíc ale se mi líbila postava Clarissy – ta dívka, která doprovázela Montaga po cestě do práce a byla prvním člověkem, který s ním začal mluvit, jako opravdu mluvit. Byla bláznivá, protože přemýšlela o hvězdách, o Měsíci, o vůni listí a o barvách pampelišek, povídala o knihách a položila otázku: „Jste šťastný?“.. A navrtávala postupně zatrpklého požárníka, až z něj udělala úplně jiného člověka. Ono to s ní nedopadlo dobře, zemřela. Přejelo ji auto. Náhoda?

3 zobrazení