• Veronika

ČESKÁ TVORBA POSLEDNÍCH LET

V rámci rozšíření obzorů jsem se v druhé polovině srpna vrhla na českou literaturu. Řekla jsem si, že zkusím ty nejvychvalovanější pecky a taky díla, která měla úspěch v posledních letech.


Přečetla jsem:

Viktorie Hanišová – Rekonstrukce

Radka Třeštíková – Bábovky

Alena Mornštajnová – Hana

Patrik Hartl – Prvok, Šampón, Tečka a Karel

Anna Cima – Probudím se na Šibuji


Všechny tyto knihy mají jedno společné – nálepku úspěchu. Některé menší, jiné větší, ale na poli českého trhu mají úspěch. A taky všechny jsou z dílen nakladatelství. Pokud jsou tyto knihy oblíbené, úspěšné a český národ je žere, tak musím bohužel konstatovat, že má kniha je odsouzená k neúspěchu.


Když to vezmu konkrétně v porovnání s tvorbou pana Hartla, tak jsem opravdu marná, protože jsem nepoužila v knize ani jedno vulgární slovo. To jsem netušila, že české publikum má v oblibě vyjadřování, kde kurva je běžný slovní obrat, šuká se tam o sto šest a nevěra je krásná zápletka. Knihu jsem nedočetla a pan Hartl je buď génius, protože naprosto odhadl vkus typického českého čtenáře nebo nevím, a větu dokončovat nebudu.

Tvorba Radky Třeštíkové je tak někde mezi, nakonec jsem se do Bábovek začetla a zhltla je během jednoho dne. Leitmotiv bábovek v každé kapitole mě bavil, vulgarismů nebylo tolik, charakteristika postav supr. Člověk opravdu dokonale viděl prodavačku, která ožírá z chlebíčků vajíčka, spratka Nikolu, která byla vlastně chudák, a Květoslavu s Květoslavem, kteří mě oba neuvěřitelně rozčilovali. Nehrozí, že bych ale běžela do knihkupectví a hned chtěla všechny Radčiny knihy. Určitě je šikovná, ale asi jsem ještě nedozrála do věku, kdy její tvorbu úplně docením. (?)


Probudím se na Šibuji jsem nedočetla. Nejsem fanda Japonska, vadila mi druhá linka příběhu a nekonečné dialogy Jany s Klímou byly celkově, kromě Japonska, o ničem. Autorka musí mít Japonsko opravdu pod kůží, protože dělat rešerše a mít tolik informací, to muselo dát neskutečnou práci. Co mě ale neuvěřitelně udivilo, bylo, kolik stylistických chyb v knize je. Četl to vůbec nějaký editor?


Rekonstrukce od Viktorie Hanišové ve mně zanechala intenzivně ukotvenou jedinou věc – písničku od Michala Tučného: „Štíty hor, co nejdou překlenout…“ Příběh byl jinak napínavý, depresivní, smutný, občas zoufale bezmocný až iritující. Celý byl napsaný krátkými strohými větami, které se k naladění celkové dějové linky vlastně hodily, ale já osobně mám radši věty košatější. Co paní spisovatelce musím nechat, jsou detaily! Čtenář věděl naprosto titěrné, ve finále nepodstatné, věci typu: jak teta mlaskala, když jedla zákusek. Jakou písničku hráli na pohřbu strejdy Járy – právě ty štíty hor! Konec mě jako čtenáře zklamal, čekala jsem něco, cokoliv, nebylo tam nic.


Oproti všem předchozím knihám Hana od Aleny Mornštajnové byla pecka! Moc mě bavila košatost vět, vyjadřovací schopnosti autorky a síla s jakou umí psát. Nikdy jsem nečetla českou knihu, kdy bych si vysloveně lebedila v popisech a vyjadřování jako právě tady. Ať už to byly kry plující po řece, Miřino dospívání, Hany život a hrůzné zážitky, vše krásně vykreslené. Prostřední část knihy, co se týče dějové linky, mi přišla trošku nudnější, ale začátek a konec byly psané opravdu poutavě. Dobrou náladu jsem po přečtení sice neměla, ale aspoň jsem nebyla zděšená vkusem českého publika a připojuji se k většině, která paní Mornštajnovou doporučuje.


Názory na knihy (a vlastně celkově na cokoliv) se mi už nepíšou tak lehko jako dřív. Přemýšlím nad každou knihou jinak, protože vím, kolik úsilí za ní stojí. Jak jednoduše jdou kritizovat cizí díla, aniž bych se jen chvilinku zamyslela nad tím, že třeba prostě jenom nejsou můj vkus, že to není tím, že autor píše špatně. Nechávala jsem knihy, ať mě samotné překvapí.


Na závěr bych chtěla říct, že neodsuzuji ničí tvorbu (ne, ani vaši, pane Hartle), ale trošku odsuzuji český národ za to, jaké knihy vyzdvihuje do nebes. Je to pro mě nepochopitelné, ale tak zase nejsem pětačtyřicítka s třema děckama a nevěrným manželem na krku, která musí dennodenně chodit do práce, kterou nesnáší a jediná její útěcha je, že v tom není sama, že takovej je už život. Je smutný, že se v tom klišé lží a nevěr vlastně lidi podporují a je jim to prezentováno jako „normální.“


Jo, ještě bych se ráda vrátila k chybám v knihách. Já jsem velmi průměrným čtenářem, jak mě pohltí děj, lítám po řádcích a rozhodně neřeším čárky a stylistiku, to už mě opravdu musí praštit do očí. Několikrát se mi ale stalo u Probudím se na Šibuji a v knize Patrika Hartla, že mě překlep nebo chyba zastavila ve čtení. Nechápu a žasnu. Strašně by mě jako autorku mrzelo, přečíst si svou knihu a vidět ji v takovém stavu poté, co prošla rukama „odborníků,“ kteří se rozhodně nestydí říct si o pořádnou provizi. Smutné.


V říjnu se chystám číst horor. Nejspíš se vrhnu na Stephena Kinga a jeho Pet Sematary (Řbitov zviřátek). Nikdy jsem hororovou knihu nečetla, spíš jsem byla strachy podělaná u detektivek a thrillerů. Teď hodlám v rámci chladných podzimních dnů, při svitu svíčky louskat hororové téma! Jsem na sebe a na Stephena zvědavá! A celou řadu jeho tvorby mají v knihovně!

33 zobrazení